AKTUALITY

07
ÚT
ÚNOR 2017


Dvakrát ztracený koncert konečně nalezen

Příběh dvakrát ztraceného a konečně nalezeného Koncertu pro housle a orchestr č. 1 Bohuslava Martinů již přineslo druhé číslo Martinů Revue roku 2016. Nyní se o něm můžete dozvědět více ve studii Jany Honzíkové, která vyšla v časopise Hudební věda.

Dvakrát ztracený koncert 
AUTOGRAF MARTINŮ 1. HOUSLOVÉHO KONCERTU ZNOVU NALEZEN

Historie vzniku tohoto díla je složitá a velice brzy po dokončení byla skladba považována za ztracenou. Dochovaná korespondence svědčí o tom, že Martinů na koncertě pracoval v letech 1932-1933 a považoval dílo za hotové. Věhlasný houslista Samuel Dushkin, na jehož objednávku dílo vzniklo, však skladatele podněcoval k dalším a dalším přepracováním. O tomto procesu se dozvídáme z korespondence Bohuslava Martinů do Poličky a z korespondence s nakladatelstvím Schott, kde mělo dílo vyjít tiskem. Na začátku roku 1934 již byla dokonce domluvena premiéra koncertu pod vedením George Szélla a v nakladatelství se začaly se připravovat materiály pro provedení. Z další dochované korespondence mezi nakladatelstvím Schott a Samuelem Dushkinem se však dozvídáme, že Dushkin s dílem nebyl zcela spokojen a z premiéry nakonec sešlo. Můžeme se domnívat, že po několikaletém úsilí koncert uvést byl Martinů rozčarován a na koncert raději „zapomněl“. Co se ale skutečně stalo v té době s rukopisem koncertu není známo. (Martinů pak během ledna roku 1939 zkomponoval skladbu pro housle a orchestr s názvem Suite concertante, kterou v roce 1943 Dushkin premiéroval. Finální verzi této skladby Martinů Dushkinovi věnoval.) Druhý houslový koncert z roku 1943 (věnovaný Mischu Elmanovi) byl proto dlouho považován za Koncert č.1.

V roce 1961 muzikolog a archivář Hans Moldenhauer odkoupil autograf od jiného sběratele, kontrafagotisty Bostonského symfonického orchestru Boaze Pillera (spolu se Scherzo Caprice, původně 5. částí Suite concertante I). Boaz byl přítelem Martinů a v roce 1939 a ve 40. letech si s ním Martinů i dopisoval.  V roce 1972 Moldenhauer oslovil Josefa Suka s tím, zda by tento koncert provedl v Chicagu s Chicago Symphony Orchestra. Světová premiéra proběhla 25. a 27. 10. 1973. Krátce nato 8. a 9. 11. 1973 se uskutečnila také pražská premiéra s Českou filharmonií. Suk s sebou do Prahy pravděpodobně přivezl nejen kopie partů, ale musela existovat také kopie partitury, protože koncert byl pak v roce 1976 vydán ve vydavatelství Supraphon.

Další putování autografu houslového koncertu následovalo po smrti Hanse Moldenhauera v roce 1987, kdy byla jeho obrovská sbírka rozdělena do archivů ve Spojených státech i v Evropě. Podle martinůvského badatele a autora katalogu Martinů děl Harry Halbreicha byl autograf uložen v Archivu Hanse Moldenhauera ve Spokane a pak v Library of Congress ve Washintonu. Ve skutečnosti rukopis vlastní knihovna Northwestern University v Evanstonu ve státě Illinois, kde však byl autograf dlouho uložen v nezpracované části sbírky a proto byl všeobecně považován za nezvěstný. V únoru tohoto roku získal konečně Institut Bohuslava Martinů v Praze vysoce kvalitní digitální kopii tohoto důležitého pramene včetně opisu sólového partu. Z Northwestern University Library pochází rovněž kopie dvou stran skic, jedné strany korektur a tzv. alternativního závěru koncertu o 12 stranách.  Institut má nyní k dispozici take kopie premérových orchestrálních partů, dochované v archivu Chicago Symphony Orchestra. Další srovnávání a důkladné vyhodnocení pramenů přinese další výzkum a hlavně se na ně můžeme těšit v připravovaném zpřístupnění koncertu v rámci Souborného kritického vydání díla Bohuslava Martinů u vydavatelství Baerenreiter, ke kterému dojde v nejbližších letech.  

Jana Honzíková

A Concerto twice lost, The autograph of Martinů´s First Violin Concerto H 226 Rediscovered, Honzíková, Jana, Hudební věda 2-3/2016, s. 307