BLOG

Ivan Moravec o svém setkání s Bohuslavem Martinů

Profesor Ivan Moravec (1930 - 2015), světoznámý český klavírista, se s Bohuslavem Martinů setkal v červnu 1957 v Itálii, kam se dostal díky Arturu Benedetti Michelangelimu, který mladého klavíristu pozval na své mistrovské kurzy do Arezza. O svém někdejším setkání se skladatelem poskytl umělec v roce 2003 rozhovor pro Martinů Revue, který s ním vedl Aleš Březina. Jako vzpomínku na tohoto neobyčejného umělce ho nyní znovu v plném rozsahu uvádíme.

 

Ivan Moravec

 

"Michelangeli přijel do Prahy, hrál tady v Rudolfinu koncert, z něhož si pamatuji pomalu každou notu. Hrál tehdy na český klavír Petrof, který si potom dokonce odvezl do Říma, kde hrál pro papeže.

Byl jsem pozván na jeho interpretační kurs do Arezza, který trval měsíc, ale prakticky jsem se s Michelangelim sešel jenom třikrát (hrál jsem mu jednu Mozartovu sonátu, skupinu Debussyho preludií a 3. sonátu S. Prokofjeva). Omezil se jen na pár poznámek a pak řekl: „Tenhle mládenec nepotřebuje hodiny, ten potřebuje jenom hrát.“

To bylo od něj moc krásné a je pravdou, že jsem později - protože za tři setkání těžko můžete pochopit velikost takového gigantického hráče jakým byl Michelangeli - pokračoval v tom, že jsem se učil z jeho desek.

Já jsem byl tehdy vlastně poprvé na Západě, poprvé jsem se dostal za železnou oponu, což bylo v té době samo o sobě pro drtivou většinu občanů celého východního bloku nerealizovatelným výsluním.

Než jsem odjel, požádal mě Oldřich Korte, abych zajel za Martinů do Říma, kde toho času pobýval, a informoval ho o osobní situaci a politických obstrukcích, pro které i přes nedávno získanou cenu v Busoniho skladatelské soutěži a pozvání Bolzanské konzervatoře zřejmě nedostane odsud povolení k výjezdu do Itálie a jeho kýžené setkání s mistrem nebude tedy patrně v dohledné době uskutečnitelné.

Aby mne jako mladého muzikanta, přijíždějícího ze zadrátované vlasti, Martinů přijal bez obav a s plnou důvěrou, ohlásili mu mou chystanou návštěvu z Prahy jeho přátelé Karel Novák z České Filharmonie a Herberta Masaryková. Napsal jsem mu také dvě řádky, on určil místo a tak jsem jel z Arezza do Říma, kde jsme se sešli v jedné kavárně.

Přiznávám, že toto setkání mi jeho pražští přátelé vzhledem k traumatu z uzavřených hranic velmi záviděli.

Bylo horké léto, vzpomínám si, že Martinů byl neobyčejně letně oblečen, byl naboso,  na nohou měl jen nějaké sandály. Byl ohromně vysoký, v paměti mi utkvělo jeho  enormně vysoké čelo. Řekl jsem si: Saframente, to se nedivím, že člověk s takovým čelem tvoří tak geniální hudbu.

V té době jsem byl velmi mladý, musím říci, že kadence jeho řeči byla pro mě velkým překvapením. Martinů řekl pár vět, pár myšlenek a pak se odmlčel - viděl jsem, že intenzivně přemýšlí. Bylo poznat, že to není žádný mluvka. Zámlky, které v rozhovoru vytvářel, byly opravdu monumentální.

 

Přinesl jsem mu od Oldřicha Korteho kromě svěrených aktuálních sdělení také jeho klavírní sonátu. Vzal noty do ruky a začal v nich s velkým zájmem listovat. Nastalo ticho a já jsem si říkal: To není možné, ten člověk přečte dvě stránky za neuvěřitelně krátkou dobu! Je to ale šestatřicetistránková sonáta, takže než to přečetl a prolistoval, přece jen to chvilku trvalo. Pak takovým svým nejúspornějším vyjádřením řekl: „Moc pěkný, moc krásný“.

Tím jsme se zastavili u osoby Oldřicha Korteho, který půl roku předtím poslal Martinů k narozeninám rozsáhlý dopis, takovou  jakousi diagnózu, nebo řekněme svoje osobní vnímání díla Martinů. A živý Martinů přede mnou řekl s velkým přesvědčením, že to je dosud nejhlubší uchopení ducha jeho skladeb.

Potom jsme mluvili také o tempu kompoziční práce. Zmínil jsem se, že Oldřich pracoval z existenční nutnosti taky v celé řadě zaměstnání, jako například roznašeč brambor a uhlí, a že tedy nekomponuje každý den. A Martinů nato řekl: „Víte, ale i když žádná inspirace nepřichází, tak si musí skladatel každý den sednout, a i když mu to nejde, nejsou to ty nejposvěcenější okamžiky, musí tu aparaturu mentální namáhat každý den.“ Takže zřejmě tím je taky dáno to úžasné kvantum skladeb, které Martinů ve své každodenní píli napsal.

Jde-li o politické poměry doma, chtěl Martinů vědět jaká je mezi lidmi atmosféra. Říkal jsem po pravdě, že tu převládá strach, že všichni ustavičně děláme něco, co je režimem s více či méně dalekosáhlými důsledky stíháno. Jako namátkový příklad jsem uvedl rozečtenou strojopisnou knihu duchovního zaměření, kterou jsem i s adresou překladatele nedávno kdesi venku ztratil a chodil pak po týdny v úzkostech, co se může stát se všemi, kdo souvisí s výrobou takovéhoto „ilegálního“ samizdatu, dostane-li se to do nepovolaných rukou. A za ilegální a trestné že se tu prakticky pokládá veškerý tisk a šíření jakékoliv filosofické, náboženské či spirituálně orientované literatury.

Martinů se zeptal, o jakou  ztracenou knihu v tomto mém případě šlo. Řekl jsem, že to byl „Life Divine“, v českém překladu „Život božský“ od legendárního indického myslitele a duchovního vůdce Aurobindo Ghose. Reagoval neobyčejně rychle a řekl: Pane Moravec, já mám celý jeho dílo svázané v kůži!“ To také bylo dokreslení toho, co Oldřich Korte ve své analýze velmi pregnantně vyjádřil a co jsme všichni cítili, že inspirace a to základní u Martinů je silné osobní duchovní úsilí.

 

Běhěm celého rozhovoru zřejmě pochopil, že když patřím k té skupině lidí, kteří mají - řekněme - velmi shodné zájmy a názory, je můj postoj k režimu stejný…

Velmi stručně si postěžoval, že provozování jeho díla doma bylo zatrženo, způsobem, který mi nepopisoval, ale bylo jasné, že vlastně jeden, víceméně anonymní telefonát do Filharmonie způsobil, že se jeho dílo přestalo hrát. Neobyčejně tím trpěl. Rozhodně na mě nedělal dojem veselého člověka. Byl to člověk obtížený hřivnou, která mu byla dána, ale také trpkým osudem, že se domů nemůže vrátit.

 

Z celého setkání mi bylo zřejmé, že je to člověk, který váží každé své slovo a prožívá věci evidentně v samotě své koncentrace."