SOUBORNÉ VYDÁNÍ

Typy pramenů k dílu Bohuslava Martinů

Povaha pramenů skladeb Bohuslava Martinů se měnila v průběhu autorova života. Počátky jeho tvorby a pařížské období představují rukopisné prameny, které jsou svou povahou blízké pramenům starších období, např. 19. století. Opisy a provozovací materiály vznikaly v závislosti na uvádění těchto skladeb. Pokud nějaké opisy existují, nebyly vyhotoveny jen kopistou (tzn. cizí rukou), ale i autorem samotným - máme tedy více exemplářů partitur k jedné skladbě od samotného autora (např. Concerto grosso, Concerto da camera, Loutky). Z tohoto období je většinou autograf nejdůležitějším pramenem pro edici skladeb.
40. léta tuto situaci razantně proměňují. Po příjezdu do USA Bohuslav Martinů objevil novou kopírovací techniku, tzv. blueprint. Byla to technika vyvinutá původně pro kopírování plánů ve strojírenském průmyslu a architektuře již v polovině 19. století. Jako předloha pro tyto kopie sloužil tzv. transparentní papír (silnější průklepový papír). Z transparentních papírů mohl být vyroben neomezený počet kopií. Bohuslav Martinů pro danou techniku používal zejména papír značky „Circle Blue Print Paper“, proto tyto dobové kopie nazýváme blueprintové kopie. Kopie posílal do nakladatelství jako tiskovou předlohu a také je poskytoval interpretům a tím ochránil své autografy před ztrátou. Vzhledem k povaze autografních materiálů (křehkost) je málo pravděpodobné, že by mohly autografy sloužit interpretům při provozovací praxi.
Protože se do těchto kopií, na rozdíl od autografů na transparentním papíře, obvykle zanášely opravy nebo úpravy, jsou pro kritickou edici často klíčovým pramenem, obzvlášť jsou-li zanášky zapisovány samotným autorem. Do autografu už se změny většinou nezaznamenávaly a tím autografy někdy ztrácejí svou váhu při volbě hlavního pramene v edici.
Kopírovacích technik bylo více, např. diazotypie (nebo také white-line, blue-line, dry diazo, ammonia print, gas-print, dye-line) byla v  Evropě od 20. let konkurencí blueprintu, který vytlačila v 50. letech.
Historie vydávání děl Bohuslava Martinů za jeho života je další důležitou oblastí pro hledání pramenů. Zde jsou zásadními prameny tzv. korekturní obtahy (ang. proofs). Obtahy jsou první výstupy z tisku určené ke korekturám. Protože někdy korektury prováděl sám Bohuslav Martinů, představují obtahy "verzi poslední ruky" (tzv. Fassung letzter Hand) a jsou pro edici velice cenné.
Poslední rukou autora jsou také tisky, které se uskutečnily za života autora, pokud si vydavatelé korekturní obtahy neschovávali. V případě chybějících mezičlánků celého procesu vydání (obtah, tisková předloha - např. blueprintová kopie) lze někdy těžko vysledovat, zda rozdíly mezi autografem a poslední podobou díla (obtah nebo samotný tisk) byly zamýšleny samotným autorem. V takovém případě je důležitým spojovacím článkem korespondence autora s nakladatelem, která může objasnit cestu od autorova rukopisu k tisku. V korespondenci proto často nalézáme seznamy změn, tzv. list of corrections, které si autor přál do tisku zanést.

U vokálních a scénických děl představují jedny z klíčových pramenů také textové předlohy (libreto, literární zdroj atd.).

Souborné kritické vydání děl Bohuslava Martinů je založeno na co nejucelenějším sběru a studiu všech těchto pramenů, aby výsledný notový text ukázal co nejvěrněji intenci samotného autora.