AKTUALITY

20
ST
LISTOPAD 2019


Světová premiéra nahrávky Divadla za branou

Světová premiéra historické nahrávky opery Divadlo za branou Bohuslava Martinů nyní vychází na albu od Radioservisu, vydavatelství Českého rozhlasu. Na nahrávce, která vznikla v roce 1956 v Československém rozhlase v Brně, účinkuje Orchestr opery Státního divadla v Brně, dirigent František Jílek a další. Přečtěte si o historii této opery a posléze i nahrávky v textu redaktorky a předsedkyně správní rady Nadace Bohuslava Martinů Stanislavy Střelcové. Více informací zde.

Commedia dell'arte podle Martinů

Léta strávená v Praze a od roku 1923 v Paříži dala Bohuslavu Martinů jasné povědomí o divadelní kultuře a tříbila jeho názory na hudební divadlo. Ve svém operním díle od počátků navazoval na linii, která pracuje s fantazií, imaginací, humorem a přirozeností lidového divadla, jarmarku a cirkusu. Martinů tomu říkal „opravdové divadlo“, operní vyjádření mělo být oproštěno od všeho romantického a psychologizujícího. Dokázal to už ve své první opeře Voják a tanečnice, kterou dokončil v Paříži; původní premiéra byla v Brně v roce 1928 s proslulým janáčkovským dirigentem Františkem Neumannem. Na konci dvacátých let komponoval v Paříži další opery a pak na počátku třicátých let Hry o Marii, které opět poprvé uvedl operní soubor brněnského divadla, a to v roce 1935 s význačným tvůrčím týmem – dirigentem Antonínem Balatkou, režisérem Rudolfem Walterem a výtvarníkem Františkem Muzikou. Pražská premiéra se odehrála jen o rok později a pak už následovaly inscenace u nás i v zahraničí.

Pozoruhodným útvarem hudebního divadla Bohuslava Martinů je třídílná opera-balet Divadlo za branou, která v Paříži vznikala od června 1935 do dubna 1936. Autor žádal o libreto několik známých literátů, mezi nimi i Vítězslava Nezvala, s nímž spolupracoval na opeře Hlas lesa. Nakonec však podle svého námětu napsal libreto sám. Nekonvenčně dílo rozdělil na tři části: první tvoří balet-pantomima, druhá a třetí je opera buffa. V první taneční části ho inspiroval Pierot francouzského mima českého původu Jeana Gasparda Deburaua. Druhé a třetí dějství komponoval z více zdrojů: hudebně zpracoval texty lidových písní ze sbírek Františka Bartoše, K. J. Erbena a Františka Sušila. Ve druhém díle užil námětů pantomim Charlese Deburaua, syna slavného Jeana Gasparda. Do třetího dějství zařadil scénku z Molièrovy hry Létající doktor a dialogy, které upravil pěvec Leo Štraus. Commedia dell’arte, kterou jako charakteristiku Martinů uvedl v podtitulu k opeře, je tedy myšlena jako italská komedie francouzského typu s postavami Pierota, Kolombíny a Harlekýna. Do českého prostředí a děje opery ještě zapojil služebnou Katušku, starostu, ponocného a další osoby. Hudba Bohuslava Martinů je ústrojná, svébytným způsobem ztvárňuje český a moravský folklór, využívá neoklasických elementů, je nápaditě instrumentovaná s typickým klavírem v orchestru.

Inscenaci Divadla za branou uvedla brněnská operní scéna v divadle Na hradbách v původní premiéře 20. září 1936 s dirigentem Antonínem Balatkou, v režii Rudolfa Waltera, s výpravou Františka Muziky a v choreografii Ivo Váni Psoty, s nímž se Martinů v Paříži seznámil u Ďagilevova Ruského baletu. Ještě v listopadu 1936 inscenovalo brněnské divadlo po pražské premiéře jeho balet se zpěvy Špalíček, jenž společně s Hrami o Marii a právě Divadlem za branou tvoří určitý myšlenkový celek. Po druhé světové válce se autor už nikdy nevrátil domů, jak by si byl přál, ale kontakty s rodinou, přáteli i umělci udržoval. V brněnské opeře se do vedení od roku 1952 dostaly významné tvůrčí osobnosti; šéfem byl dirigent František Jílek, dramaturgem a dirigentem Václav Nosek. Jak je známo z písemných a rozhlasových dokumentů, oba tito tvůrci stanovili dílo Bohuslava Martinů vedle Leoše Janáčka a Sergeje Prokofjeva za pilíř brněnské operní dramaturgie. Ve světové premiéře byly inscenovány například opery Slzy nože a Tři přání. V dramaturgické vizi Václava Noska provedli v Brně s prestižními inscenátory a obsazením postupně od roku 1960 Veselohru na mostě spolu s Ženitbou, Řecké pašije, operu Dvakrát Alexandr společně s Hlasem lesa, Juliettu, Mirandolinu, Ariadnu, z baletů Špalíček a Šach králi. Dlužno podotknout, že se dílo Bohuslava Martinů hrálo často v Praze a na dalších našich divadelních scénách.

Dramaturgové a redaktoři Československého rozhlasu poskytovali generacím umělců příležitost natáčet díla soudobých autorů a Bohuslav Martinů byl mezi nimi. Dvacet let po světové premiéře Divadla za branou v Brně se v říjnu roku 1956 uskutečnila v brněnském rozhlase nahrávka této kompozice v provedení předních operních sólistů, sboru a orchestru s tehdejším uměleckým šéfem a dirigentem Františkem Jílkem. Je známo, že se o rozhlasový snímek zasadil dramaturg Václav Nosek. Jevištní provedení se však v Brně nekonalo, přitom k natočení přibližně 110 minut hudby bylo třeba kromě práce v běžné operní sezoně dílo nastudovat, zorganizovat korepetice, zkoušky s orchestrem, natáčecí frekvence a mnoho dalších činností. Z korespondence je ovšem zřejmé, že v té době Václav Nosek usiloval o uvedení Mirandoliny a obrátil se na Martinů o podporu společně s jeho žákem, skladatelem Janem Novákem. Materiál u nakladatele však nebyl k dispozici, a tak byla Mirandolina v Brně inscenována až v roce 1968 (za přítomnosti paní Charlotte Martinů).

Brněnská nahrávka opery-baletu Bohuslava Martinů Divadlo za branou se poprvé vysílala v Československém rozhlase na stanici Praha I ve středu 25. září 1957 od 20 hodin. Bohuslav Martinů poslouchal operu v rádiu při pobytu na Schönenbergu ve Švýcarsku, jak se zmínil ve svém dopise rodině do Poličky. Společně s Václavem Noskem konstatujme i dnes, že „…operní dílo Bohuslava Martinů a celá jeho tvorba je útěchou a radostí. Na nás záleží, kolik lidí se z něho bude těšit, kolik lidí je bude potřebovat pro svůj život.“

PhDr. Stanislava Střelcová, předsedkyně správní rady Nadace Bohuslava Martinů