Třikrát ztracené a konečně nalezené písně

Když Bohuslav Martinů v roce 1930 skládal Tři písně na básně Apollinairovy, H 197 pro zpěvačku Annu Pečírkovou, pravděpodobně netušil, že se skladby v dalších letech třikrát ztratí – a třikrát znovu naleznou. Poprvé byly nezvěstné několik dní těsně před premiérou, která však nakonec úspěšně proběhla v roce 1933 v pražském Mozarteu, kde písně uvedla sama Anna Pečírková spolu s klavíristou Václavem Štěpánem. Rukopis se podruhé ztratil v roce 1944, kdy do bytu Anny Pečírkové vtrhlo gestapo, rukopis a další její osobní věci byly zabaveny a ona sama odvezena do Terezína a později do koncentračního tábora v Ravensbrucku. Vše ale nakonec dobře dopadlo a Pečírková válku přežila. Po válce jako zázrakem rukopis objevil Miloš Šebánek v antikvariátu a Pečírkové jej přinesl zpět. Potřetí se rukopis ztratil, když jej zpěvačka zapůjčila Miloši Šafránkovi v roce 1949 a ten jí ho již nikdy nevrátil... V loňském roce byly nakonec Tři písně nalezeny v pozůstalosti legendy českého sbormistrovství Miroslava Košlera a poté byly odkoupeny Nadací Bohuslava Martinů.

U příležitosti nalezení těchto písní odemykáme článek Evy Žižkové z Martinů Revue 1/2017, který mapuje osudy ztracených písní až do doby před jejich nalezením.

Třikrát ztracené písně
Eva Žižková

V roce 1930 napsal Bohuslav Martinů Tři písně na slova G. Apollinaira „Trois mélodies sur les poêmes de Guillaume Apollinaire“. Věnoval je koncertní pěvkyni, propagátorce české i světové moderní písně, Andule Pečírkové. V roce 1933 se chystala premiéra těchto písní v Mozarteu na „Večeru barokní a soudobé hudby“. U klavíru Andulu Pečírkovou doprovázel dr. Václav Štěpán. Koncert se konal 13. ledna – ale málem bez písní Martinů.

Když se totiž premiéra připravovala, rozhodla se Andula Pečírková zpívat písně českého skladatele s českým překladem. Cituji z konceptu jejího dopisu: „Překladu se s velkým nadšením ujal Vítězslav Nezval, kterého jsem prostřednictvím architekta Feuersteina o to požádala. Předala jsem mu osobně rukopis a velký básník i s rukopisem na celou řadu týdnů zmizel. Úplně se propadl. Večer, na kterém měly být  písně provedeny, se kvapem blížil. Expres rekomanda a depeše lítaly na všechna místa, kde by se pravděpodobně mohl básník zdržovat – vše marně, nebyl k nalezení.“ To byla první ztráta rukopisu. K tomu ještě doplňuji, že se zoufalá Andula Pečírková rozhodla poslat B. Martinů do Paříže telegram, ve kterém ho pravděpodobně prosila o zaslání kopie písní. Martinů se velice podivil její prosbě a v dopise ze dne 7. 1. 1933 jí píše, že manuskript ani skicu nemá a že mu písně už vymizely z hlavy.

„Den před koncertem, kdy jsme s dr. Štěpánem ztracené číslo, ohlašované již na plakátech, byli nuceni nahradit jiným, byla jsem spěšně povolána do kavárny Metro. (Dopis B. Feuersteina.) Bez jakéhokoliv tušení, kdo nebo co mě volá – vstoupím do této kavárny a u kulatého stolku spatřím tři muže skloněné nad listy notového manuskriptu. Byli to Iša Krejčí, B. Feuerstein a V. Nezval nad rukopisem písní B. Martinů. Zatím co Feuerstein překládal z francouzštiny, V. Nezval přebásňoval do českých veršů a I. Krejčí pak korigoval souhlasnost s notovým zápisem. Ve chvíli, kdy jsem ke stolku těchto tří umělců přistoupila, velký básník vlastnoručně dopisoval poslední slovo posledního verše poslední písně na poesii G. Apollinaira.“

13. ledna 1933 se tedy nakonec světová premiéra těchto Tří písní konala.
Druhou ztrátu těchto písní mělo na svědomí řádění nacistů v bytě A. Pečírkové po jejím zatčení v únoru 1944, kdy byla odvezena na Pankrác, potom do Terezína a skončila v Ravensbrücku. Byt jí nacisté rozkradli, její bohatý notový archiv zmizel a s ním i rukopis písní Bohuslava Martinů. Ona naštěstí válku přežila, ale vrátila se s podlomeným zdravím a otřesenou psychikou. Díky dr. Václavu Holzknechtovi se po válce dostala na Pražskou konzervatoř, kde vyučovala sólový zpěv a později obligátní  klavír.

Dále cituji z konceptu dopisu A. Pečírkové: „Po osvobození byl manuskript však v haldách antikvárních hudebnin zázračně objeven panem Šebánkem a k mé velké radosti mně navrácen. Od té chvíle chovala jsem jej s obzvláštní ochranou až do dne, kdy jej na mně vyloudil p. Šafránek – na dva dny. Nerada – avšak s pocitem povinnosti pomoci životopisci B. M. – jsem panu Šafránkovi s důvěrou v jeho poctivý úmysl rukopis písní zapůjčila. Od té doby uplynulo však bezmála osm let a přes veškeré urgence moje, hudebních přátel i Hudebního fondu rukopis nevrátil. Na dopisy neodpovídá, přede mnou se schovává a potkám-li jej přece a oslovím jej, bez odpovědi uteče.“ Rukopis byl zapůjčen asi v roce 1949 (dopis Miloše Šafránka z 5. 4. 1949).

Tak to byla třetí ztráta písní, které paní prof. Andula Pečírková už nikdy neviděla. Zemřela v roce 1983. Přišla nejen o rukopis Bohuslava Martinů, ale i o rukopis Vítězslava Nezvala. V roce 2003 objevila opis jedné písně – „Komedianti“– z tohoto třídílného cyklu mezzosopranistka paní Olga Černá, která píseň za klavírního doprovodu Jitky Čechové nazpívala pro firmu Naxos. Zpívala ji i v roce 2004 na Festivalu Bohuslava Martinů s jinými písněmi tohoto skladatele. Kde je originál, zatím nevíme. Najde se? A dostane se tam, kam patří – do Památníku Bohuslava Martinů v Poličce? Tak si to paní profesorka Andula Pečírková přála, jak vyplývá z konceptu jejího dopisu adresovaného Ministerstvu školství a kultury. „Slyšela jsem, že Min. školství a kultury s velkou péčí shromažďuje všechny dosažitelné památky na zesnulého skladatele, zejména ovšem rukopisy jeho díla ... V případě nálezu písní bych vás pak jenom prosila, abych si směla písně opsat, než budou uloženy, snad už definitivně, v klidu a bezpečí v rodišti Bohuslava Martinů.“
A samozřejmě by to potěšilo i autorku této studie.