ČT
Martina Janková: Písně Martinů byly mým snem
Česká sopranistka Martina Janková nahrála spolu s barytonistou Tomášem Králem a klavíristou Ivo Kahánkem písně Bohuslava Martinů (Písničky na jednu stránku, H 294, Písničky na dvě stránky, H 302, Nové slovenské písně, H 126 a Nový špalíček, H 288), které na začátku února vydal Supraphon. Při této příležitosti přinášíme rozhovor s Martinou Jankovou, pro kterou bylo album - jak v rozhovoru uvádí - „jejím snem“.
Paní Janková, je nové album s písněmi B. Martinů logickým pokračováním Vaší janáčkovské desky?
Ano, byl to vlastně takový můj sen. Když se nám podařilo s úspěchem natočit Janáčkovy písně, které získaly mnoho pozitivních ohlasu od posluchačů a odborné kritiky v Evropě i USA, tak mě hned napadla myšlenka udělat „sesterské“ album.
Už během mých studií v Basileji mě oslovil muzikolog Aleš Březina a upozornil mě na Martinů cyklus „Nové slovenské písně“, který prakticky nikdo moc neznal a nezpíval. Ty Martinů napsal v roce 1920. Další jeho písně (Písničky na jednu a dvě stránky a Špalíček), které vznikly ve 40. letech během jeho amerického exilu tak tvoří jakýsi pomyslný oblouk.
Jaký je Váš osobní vztah k dílu Bohuslava Martinů?
Musím říci, že mám s Martinů mnoho společného. Jak on, tak já žijeme dlouhá léta mimo naši vlast. Společné je nám i Švýcarsko, které se pro mě stalo druhým domovem. Jak víme, Martinů na konci svého života také žil ve Švýcarsku a zemřel tam. Ani jeden z nás nechce zapomenout vlastní kořeny, a naopak je chce oslavovat. Chápu jeho touhu, dostat se k nim zpět.
Zmínila jste časový rozsah, který rozděluje Martinů písňovou tvorbu, která je na albu zastoupená. Jaké rozdíly vnímáte po skladatelské stránce?
Myslím si, že jako devětadvacetiletý psal své prvotiny, kdy ještě nebyl skladatelsky natolik vytříbený. Například jeho klavírní doprovody jsou v té rané tvorbě předivoké, těžko hratelné. Zato jeho pozdní písně jsou ukázkou naprostého kompozičního mistrovství. Jsou to skvělé miniatury, zbavené efektů a soustředěné na to podstatné. Jako zralý skladatel šel po hloubce a je to z těch písní velmi znát.
Jak náročné je obsáhnout na malé ploše každou píseň?
Právě toto mě nesmírně naplňuje. To je podobné jako u Janáčka. V jedné krátké písni je vyjádřen celý lidský osud. Jsou to miniatury, ve kterých je vyjádřena celá substance lidského života. Je v tom nadhled a zároveň syntéza, které jsou pro mě nesmírně důležité.
Můžete nám představit Vaše kolegy, kteří jsou s Vámi opět na albu?
Klavírista Ivo Kahánek mě kontaktoval už v roce 2009, když jsem účinkovala na Pražském jaru s klavíristou Gerardem Wyssem s naším haydnovským recitálem, kde jsme mimo jiné - mezi jeho německými ranými písněmi a zralými „English Canzonettas“ - prezentovali i jeho úpravy skotských, waliszkých a irských lidových písní. Ivo Kahánka písňová literatura velmi zaujala a poprosil mě o spolupráci. Naše společná láska k písňové literatuře nás tento rok přivedla i k idei Písňové akademie, kde se na zámku Jarmily Novotné v Litni (v rámci jejího festivalu) budeme jako lektoři spolu s Ivo Kahánkem a Gerardem Wyssem cíleně věnovat světové a slovanské písňové literatuře, kterou spolu s našimi studenty budeme prezentovat na konci našich kurzů v Sukově síni Rudolfina 20. září 2019.
Ivo Kahánek je fantastický klavírista a hledali jsme specialitu, která by nás spojovala. Máme s Ivem stejné kořeny, a tak bylo logické, že jsme začali Janáčkem a teď pokračujeme Martinů. Věnovali jsme se i Chopinovi a jeho málo známé písňové tvorbě a čeká nás práce na písních 18. století.
Barytonistu Tomáše Krále mně už před minulou deskou doporučil Václav Luks. Tomáš je také z Moravy, pochází Brna a jeho hudebnost také vychází z cimbálovské tradice jako u mě a Ivo Kahánka. Jsme tři Moraváci, kteří z rytmů, které se dají jen těžko zapsat „umí číst mezi řádky“.
Jaké místo mají písně obecně ve Vašem repertoáru?
Písně jsou mojí vášní, to přiznávám. Každý rok se snažím o dva nové písňové programy. Nemůžu se písním, pro mé jiné operní a koncertní závazky, které mě každý rok vedou do osmi různých zemí světa, bohužel tolik věnovat, jak bych chtěla. Je ale třeba říci, že písňové recitály mě stojí více práce a příprav než operní produkce. Spolupracuji pravidelně s Ivo Kahánekem a Gerardem Wyssem. Zajímají mě také písně 21. století, na kterých bych ráda spolupracovala s muzikologem a skladatelem Alešem Březinou.
Můžete nám prozradit, co Vás pracovně právě teď nejvíce vytěžuje?
V současné době zpívám ve Vídni v Divadle na Vídeňce v inscenaci Purcellovy opery Král Artuš, což je taková „hra s hudbou“. Je tam velká plocha mluveného slova v němčině po boku těch nejlepších herců vídeňského Burgtheatru, což je „Mekka“ všech herců z německy mluvících zemí. Byla to pro mě velká výzva, ale nakonec velice chválili mou hereckou přirozenost, a že jsem to zvládla bez akcentu. No, a vedle toho hudební čísla zpívaná v angličtině… Dirigentem je Stefan Gottfried, dlouholetý spolupracovník Nikolause Harnoncourta, hraje Concentus Musicus Wien a zpívá Arnold Schönberg Chor.
A co Vás čeká poté?
Čeká mě nastudování písňového repertoáru s Gerardem Wyssem, jehož premiéra bude v březnu ve Švýcarsku. Poté mě čeká cesta do Brazílie, kde budu zpívat v Matoušových pašijích pod taktovkou skvělé Nathalie Stutzmann, která byla původně zpěvačkou a teď už asi deset let diriguje. Velmi se těším na návrat ke Cleveland Orchestra, kde s jeho hudebním ředitelem Franzem Welserem-Möstem provedeme Schubertovu Mši Es dur. A moc ráda opět přijedu Prahy, kde mě čeká koncert s Barbarou Marií Willi. Na závěr sezóny jsem pozvána opět do milánské La Scaly, kde provedeme Mendelssohnovu Symfonii č. 2 „Chvalozpěv“.
Je mi jasné, že interpret si v hlavě nosí mnoho hudebních snů a plánů, které by rád natočil. Můžete prozradit, co byste ráda natočily na případné příští album?
Máme s Ivo Kahánkem už mnoho dalších nápadů a uvidíme, který z nich se podaří.