100 let Martinů: Sonáta C Dur pro housle a klavír

V přechozím díle seriálu 100 let Martinů, mapující skladby, od jejichž vzniku či premiéry uběhlo jedno století, se muzikolog Michael Crump věnoval Malé taniční suitě, H 123. Nyní přinášíme text ředitele Institutu B. Martinů Aleše Březiny k rané Sonátě C Dur pro housle a klavír, H 120. 

100 let Sonáty C Dur
Aleš Březina

Své první dvě sonáty pro housle a klavír skladatel považoval za juvenilie a neautorizoval je. Rozsáhlá čtyřvětá Sonáta C dur (H.120, Praha 1919) je sice zajímavým, nicméně značně epigonálním dílem, odkazujícím nepokrytě na svůj vzor,  Franckovu sonátu A dur. Vyznačuje se "faustovskou" tématikou, vnitřní chudobou a disparátností témat. Druhá věta je pokus o "démonické" scherzo poplatné estetice konce minulého století; její téma upomíná na slavnou a v klasické hudbě 19. století oblíbenou sekvenci Dies irae (Berlioz, Liszt, Mahler ad.). Plně chromatický hudební materiál nutí skladatele k heroickému dobývání neustále nových vrcholů, které jsou "vykoupeny" závěrečným "očistným" Maestoso a následným Grandioso v C dur.