Dny Bohuslava Martinů 2020 | Martinů a Švýcarsko

 

 

 

3. 12. 2020
Martinů a Švýcarsko

Leoš Janáček/1854 – 1928/
Pohádka pro violoncello a klavír
Con moto–Con moto–Allegro

Bohuslav Martinů/1890 – 1959/
Sonáta č. 3 pro violoncello a klavír H 340
Poco andante. Moderato – Andante – Allegro ma non presto.Pocovivo

HeinrichSutermeister/1910 – 1995/
Capriccio pro klarinet sólo

Johannes Brahms/1833 – 1897/
Trio a moll pro klarinet, violoncello a klavír,op. 114
Allegro– Adagio– Andante grazioso– Allegro

Kateřina Soukalová klarinet, Petr Nouzovský violoncello, Ivo Kahánek klavír 

 

SLOVO K PROGRAMU

Vznik Pohádky pro violoncello a klavír Leoše Janáčka má dlouhou historii. Poprvé byla
skladba provedena violoncellistou Rudolfem Pavlatou roku 1910 ve třívěté verzi a Janáček ji
deklaroval jako část většího celku. O dva roky později byla provedena opět – tentokrát jako
čtyřvětá. A když byla zveřejněna roku 1923, čtvrtou větu už opět neměla – a v této verzi se
nyní běžně hraje. Pokud jde o titul – Janáček vždy tíhnul k Rusku a jeho kultuře; výjimkou
není ani Pohádka, která volně vychází z vyprávění Vasilije Andrejeviče Žukovského o caru
Berenději, jeho synu careviči Ivanovi, chytrosti Kostěje nesmrtelného a moudrosti carevny
Marji, Kostějovy dcery. Zasněný začátek první věty vyjadřuje magické chvíle, kdy se Marja a
Ivan setkají a do sebe zamilují. Janáčkovo poetické ztvárnění propůjčuje hned v počátku
careviči Ivanovi rázný pizzicatový motiv violoncella, jak se na hrdinu sluší. Marju představuje
klavír. Milostný duet se ale mění v drama plné synkop, když do děje zasáhne Kostěj.
Počátek druhé části je opět poetický a lyrický, věta obsahuje i rozmarné prvky – zamilovaný
pár se uchýlí k spřízněnému šlechtici, ten však chce za Ivana i za přispění kouzel provdat
vlastní dceru; objevuje se však dobrý duch, který zamilovaným pomůže. Ivanovi se vrací
synkopovaný rytmus, ne ovšem v pizzicato ale coll´ arco. A k vítěznému vyznění přispívá i
vysoké B v melodii cella. Závěr se už odehrává v paláci Ivanových rodičů, kde oba milenci
vyprávějí, co zažili. A kde žijí spokojeně (v tónině D dur) až do dnes… Janáček samozřejmě
děj své inspirace neilustroval, spíš svými typickými kompozičními postupy zachytil pocit
z díla ruského klasika. Závěrečná věta ovšem přináší tak autenticky působící ruské téma, že
ho dobový recenzent považoval za ruskou lidovou melodii. Pohádka je jedinou Janáčkovou
skladbou pro violoncello a klavír – pokud nepočítáme asi dvouminutové Presto, které bylo
skladatelem patrně původně zamýšleno jako součást Pohádky.

Bohuslavu Martinů byla komorní hudba od počátku jeho kompoziční dráhy velmi blízká,
stejně jako forma sonáty. Se sonátovou tvorbou se u Martinů můžeme poprvé setkat v roce
1919 a logicky u Martinů-houslisty šlo o sonátu pro housle a klavír. Další pro toto obsazení
následovaly ve 20. a 30. letech. Ke skladatelovým oblíbeným nástrojům patřilo zřetelně i
violoncello. Pro něj a klavír zkomponoval ve 30. letech drobnější skladby (Nokturna,
Pastorely, Miniaturní suita, Arieta), nebo Sedm arabesek. Ovšem teprve roku 1939 se
objevuje první sonáta pro violoncello a klavír, dva roky na to druhá a 1952 nakonec Sonáta
č. 3 pro violoncello a klavír H 340. Po prvních dvou sonátách následovaly Variace na
Rossiniho téma a po třetí sonátě Variace na slovenskou lidovou píseň. Martinu je navíc
autorem dvou violoncellových koncertů a Sonaty da camera pro violoncello a komorní
orchestr. Sám považoval už první sonátu za přelomové dílo, ve kterém se poprvé
v komorním žánru oprostil od neoklasicistní linie. Už v ní hledal nový hudební výraz,
směřující k větší lyrice a dramatismu. První Sonáta pro violoncello a klavír vznikala v Paříži v
květnu 1939. Její premiéra se uskutečnila až o rok později – 19. 5. 1940 v Passy, kde ji
provedli Pierre Fournier a Rudolf Firkušný. Sonáta pro violoncello a klavír č. 2 vznikala už
v Americe, kam se Martinů uchýlili před nacismem, a skladatel se musel adaptovat na nové
prostředí. Moc nekomponoval, a druhou, lyricky laděnou cellovou sonátu věnoval krajanovi
Franku Rybkovi, který byl violoncellista a varhaník. Po více než desetileté pomlce, na podzim
1952, se Martinu pustil do kompozice třetí sonáty. Vznikala opět v Evropě, protože manželé
Martinů trávili prázdniny už od května ve Francii, ve Vieux Moulin. Definitivní tvar pak
skladba dostala po návratu do Spojených států. Je věnována "Památce Hanse Kindlera",
slavného amerického violoncellisty a dirigenta holandského původu, kterého přinutila
k pobytu v USA první světová válka a který v té době už nežil. Sonátu premiérovali 8. 1.
1953 ve Washingtonu D. C. stejně vynikající interpreti – violoncellista George Ricci (bratr
houslisty Ruggiera Ricciho) a Earl Wild, pianista vynikající stejně v jazzu jako klasické
hudbě, který se podílel mj. na premiéře Klavírního tria e moll Dmitrije Šostakoviče. Pro
Martinů 3. sonátu je charakteristické celkové zjednodušení, jakési pročištění jak
v harmonické, tak melodické oblasti. Rozvolněná, ale přehledná je rovněž forma díla.
Martinů se zde vyjadřuje svobodně a volně, jednoduchými prostředky a českými idiomy,
otevřeně a emocionálně – je zde cítit ruka (a srdce) Mistra, který ví, co chce říci a jak to chce
říci.

Heinrich Sutermeister byl švýcarský skladatel, autor koncertantních a komorních skladeb, a
víc jak desítky oper. Jeho bratr byl známý lékař a spisovatel, dědeček byl profesotrem
univerzity v Bernu a uznávaným folkloristou. Heinrich studoval na Akademie der Tonkunst v
Mnichově ve 30. letech, kdy tu vyučoval Carl Orff a Sutermeister jako jeho žák jím byl silně
ovlivněn. Po návratu do Švýcarska se věnoval výhradně kompozici; napsal několik děl pro
rozhlas (počínaje 1936 rozhlasovou operou Die schwarze Spinne – Černý pavouk), později
se obrátil k televizním operám. K jeho nejúspěšnějším scénickým dílům patří Romeo a Julie;
operu premiéroval roku 1940 v Drážďanské státní opeře Karl Böhm.
Sutermeister – i pod vlivem Carla Orffa – využíval ve svých dílech výrazné rytmické postupy
a odmítal tehdy populární serialismus. Jeho díla přinášejí klenuté melodie, diatonické
postupy a byla díky této na svou dobu mimořádné harmonické a melodické přehlednosti (a
poslouchatelnosti) přístupná širokému publiku. Takové je i Capriccio pro sólový klarinet in
A z roku 1947, které psal na objednávku Mezinárodní hudební soutěže v Ženevě a které se
stalo nejhranější ze všech tehdy objednaných kompozic. Mimo jiné proto, že využívá
nejrůznější technické a výrazové prostředky a tím „ zkouší“, co interpret umí. Capriccio je
vystavěné na dvou kontrastních tématech – jedno je ostré a energické se staccatovými 
pasážemi, druhé klidné a elegantní, s pasážemi v legatu. Obsahuje mnoho náhlých
dynamických, metrických a náladových proměn, skladatel předepisuje spirito, legatissimo,
grazioso, giocoso, eleganza, ruvido nebo amabile, což vše přispívá ke capricciosnímu
vyznění díla. Sutermeister se ke klarinetu vrátil ještě o třicet let později a věnoval mu koncert
s orchestrem.

Trio a moll pro klarinet, violoncello a klavír, op. 114 je první ze čtyř komorních děl,
v nichž se Johannes Brahms nechal inspirovat hrou klarinetisty Meiningenské dvorní kapely
Richarda Mühlfelda a věnoval je klarinetu. Po dokončení druhého smyčcového kvintetu
považoval Brahms svoji tvorbu za uzavřenou; Mühlfeldova hra ho však natolik nadchla, že
zkomponoval Klarinetové trio op. 114, věnoval mu i Klarinetový kvintet op. 115 a následně
ještě dvojici sonát s klavírem. Skladba vznikla v létě 1891 v Bad Ischlu a je to typický příklad
vyrovnaného a koncentrovaného stylu Brahmsovy pozdní tvorby. Má klasickou čtyřvětou
formu a s nadsázkou se dá říct, že nabízí „pouze“ dokonalé kompoziční mistrovství a
podmanivou romantickou vřelost. Je patrné, že trio psal „ s klarinetem v hlavě“. Skladba je
určena pro A klarinet, teprve první vydavatel přidal jako alternativu violu. Brahms na
Mühlfeldově hře obdivoval především jemnost a vytříbený styl. Skladby, které mu věnoval,
skýtají řadu možností, jak předvést nástrojovou dokonalost, muzikalitu a místy až intimní
výrazové vyjádření; v neposlední řadě pak krásný tón. Dílo poprvé zaznělo 12. prosince
1891, na violoncello hrál Robert Hausmann a na klavír sám autor, Johannes Brahms.

Jana Vašatová

INTERPRETI

Kateřina Soukalová

je absolventkou Akademie múzických umění v Praze. Studovala také
na Guildhall School of Music and Drama in London (UK). Je vynikající klarinetistkou,
laureátkou prestižní mezinárodní soutěže Pražské jaro (2002). Pravidelně koncertuje v
Čechách i v zahraničí společně s renomovanými orchestry (Plzeňská filharmonie, Slovenský
rozhlasový orchestr, Moravská filharmonie Olomouc, Pražský komorní orchestr, Česká
filharmonie, Kurvaldský orchestr Mannheim a další). Neméně významné je její působení v
komorní hudbě. Je členem Pražského dechového oktetu a spolupracuje s řadou významných
komorních těles jako např. Škampovo kvarteto, Stamicovo kvarteto, Zemlinsky Quartett atd.
Od roku 2001 působí také v orchestru Státní opery Národního divadla, kde od roku 2017
hraje 1. klarinet. Pravidelně spolupracuje a nahrává pro Český rozhlas a televizi.

Petr Nouzovský

patří mezi nevýraznější české violoncellisty své generace. Studoval na
Pražské konzervatoři, HAMU, Vysoké hudební škole v Drážďanech a na Královské
konzervatoři v Madridu. Absolvoval také mistrovské kurzy u Mstislava Rostropoviče a
dalších. Vystoupil na více než 1800 koncertech ve 40 zemích světa, je pravidelným hostem
Pražského jara, Janáčkova Máje a Dvořákovy Prahy. Spolupracuje s dirigenty Jakubem
Hrůšou, Charlesem Olivieri-Munroe, Petrem Altrichterem nebo Tomášem Braunerem. Je
kantorem Pražské konzervatoře. V roce 2019 vydaná nahrávka Sonát pro violoncello a klavír
Bohuslava Martinů natočená s legendárním švýcarským klavíristou Gérardem Wyssem
získala svrchovaně pozitivní recenze u nás i v zahraničí.

Ivo Kahánek

je pokládán za jednoho z nejlepších českých klavíristů současnosti. Absolutní
vítěz Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro z roku 2004 pravidelně spolupracuje se 
špičkovými českými i zahraničními orchestry a interprety. V roce 2007 vystoupil na BBC
Proms v londýnské Royal Albert Hall, kde spolu s BBC Symphony Orchestra pod taktovkou
Jiřího Bělohlávka provedl Klavírní koncert č. 4 (Inkantace) Bohuslava Martinů. Se stejným
koncertem pak Ivo Kahánek vystoupil i s Berlínskými filharmoniky pod vedením sira Simona
Rattla v roce 2014. Jeho album (Janáček – Martinů – Kabeláč) získalo nejvyšší možné
hodnocení v odborných časopisech Classics Today (USA), Le Monde de la Musique
(Francie) a Fanfare (USA). Ivo Kahánek je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě
ve třídě Mgr. Marty Toaderové a Akademie múzických umění v Praze ve třídě prof. Ivana
Klánského. V současné době působí pedagogicky na pražské HAMU.