PÁ
Gratulace k 90. narozeninám prof. Jaroslava Mihuleho
Jaroslav Mihule jubilující
Kdo se jen trochu zaobírá osobností a tvorbou Bohuslava Martinů, dobře zná jméno Jaroslava Mihuleho, muzikologa, jenž Martinů zasvětil velkou část svého profesního života.
Jaroslav Mihule patří k předním českým odborníkům specializujícím se téměř výlučně na život a dílo B. Martinů. Skladateli zasvětil celý život a na svém kontě má přes jedenáct knižních publikací věnovaných Martinů a další dvacítku odborných studií, které se zaobírají buď přímo tímto skladatelem, nebo příbuznými tématy. Když v roce 1974 vyšla první monografie Jaroslava Mihuleho Bohuslav Martinů. Profil života a díla, byla jednoznačně nejfundovanější prací o skladateli. Monografie se soustředila zejména na odbornou stránku odkazu skladatele (chronologie a detailní analýzy jeho děl) a úmyslně opomíjela podrobnější životopisné informace. V roce 2002 vyšla zcela nová a rozsáhlá monografie Jaroslava Mihuleho pod názvem Martinů. Osud skladatele. V ní autor pozoruhodně rozšířil svou původní práci. V Osudu skladatele nalezneme každičký detail ze života i díla Martinů, autor předkládá informace z kronik, matrik, úředních dokumentů, ze starých ročníků novin a časopisů, ale též ze soukromé korespondence, čerpá dokonce z do té doby nikdy nepublikovaných rukopisů, držených v soukromých rukou. O rovných patnáct let později, na sklonku roku 2017, vyšlo nové přepracované vydání této Mihuleho knihy. Výpravná publikace slučuje všechny klady předchozích autorových prací, které navíc oživuje četný obrazový materiál.
Zmíněné publikace patří ke stěžejním, byť ne jediným autorským pracím profesora Mihuleho. O propagování osobnosti Bohuslava Martinů se zasloužil i v dalších oblastech aktivit: stál u zrodu Společnosti Bohuslava Martinů, byl členem správní rady Fondation Martinů se sídlem v Basileji ve Švýcarsku a místopředsedou podobné rady Nadace Bohuslava Martinů v Praze; jeho jazyková vybavenost (vlivem politických událostí se povinně učil němčinu a později ruštinu, ze zájmu pak navíc francouzštinu, latinu, starořečtinou a také angličtinu) jej předurčila k tomu, že byl zván k přednáškové činnosti na univerzitách doslova po celém světě, aktivně se také účastnil celosvětových muzikologických konferencí. Pracovně byl Jaroslav Mihule celoživotně spjat s Fakultou tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, kde působil jako lektor, odborný asistent, docent a profesor. Jeho profesní kariéra na akademické půdě kulminovala v devadesátých letech, kdy byl na dvě funkční období zvolen prorektorem Univerzity Karlovy a v roce 1994 proděkanem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Navíc byl v roce 1991 pověřen ministerstvem školství zastupováním ČSFR v komisi pro UNESCO na 26. zasedání v Paříži jako expert pro otázky vysokých škol a v letech 1994–97 působil jako první mimořádný a zplnomocněný velvyslanec České republiky v Nizozemsku.
Na svém kontě má profesor Mihule i řadu ocenění, mj. Zlatou medaili Univerzity Karlovy 1994, cenou Classic ´95 za životní dílo ad., v roce 2015 mu byl udělen Pamětní list Města Poličky a také Pamětní list Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a na sklonku roku 2018 byl oceněn Výroční cenou Bohuslava Martinů za celoživotní zásluhy při vědeckém zhodnocení, šíření a uplatnění skladatelova díla, kterou uděluje Nadace Bohuslava Martinů.
V květnu 2019 získal Jaroslav Mihule čestné občanství města Polička. Byly tak zpečetěny jeho šedesátileté úzké vazby s rodným městem Bohuslava Martinů. První cesty sem jej přivedly ještě v době, kdy žila skladatelova sestra Marie, která mu byla v prvních badatelských krocích v Poličce osobně nápomocna. Poličku J. Mihule opakovaně navštívil také po smrti skladatele, když sem doprovázel vdovu, paní Charlotte Martinů. A do Poličky se pak vracel opakovaně, ať již „soukromě“ - jako tedy jako muzikolog-badatel, nebo v 70. letech kupř. jako fundovaný průvodce členů nově založené pražské Společnosti Bohuslava Martinů po poličském kraji. Jeho velkým vkladem místní kultuře je vytvoření expozice o životě a díle skladatele v poličském Centru Bohuslava Martinů nazvané Barevný svět Bohuslava Martinů (2009-dosud). O ryzím vztahu k poličskému prostředí svědčí i fakt, že muzeu věnoval nemálo vzácných památek na Martinů, které původně vlastnila vdova po skladateli a J. Mihulemu je darovala. Za všechny jmenujme torzo knihovny, kterou vlastnil skladatel, dvě alba osobních fotografií, a v neposlední řadě klavírní výtah Martinů opery Juliette s vlastnoručními vpiskami skladatele. Městské muzeum si těchto darů nesmírně váží, neboť obohacují v Poličce uložené martinůovské sbírky.
Výše uvedené řádky jasně dokládají profesní spřízněnost J. Mihuleho s poličským rodákem B. Martinů. Tato spřízněnost je navíc umocněna ještě dvojím jubileem: v roce 130. výročí narození Martinů se J. Mihule dožívá 90 let (1. prosince) a navíc se stejného významného životního výročí dožívá i jeho manželka Alena, jejíž narozeniny připadají přímo na 8. prosince, tedy den narození B. Martinů!! Tento fakt je příznačný, neboť paní Mihulová stojí po manželově boku již od roku 1952 a s nezlomným elánem mu vždy vytvářela ideální zázemí pro jeho odbornou činnost (přesto, že sama musela v pochmurných letech komunistických čistek bojovat o svou pozici gymnaziálního pedagoga, pro něž dle úředního zápisu nebyla tehdy dosti uvědomělá).
Za všechny pracovníky Centra B. Martinů a Městského muzea a galerie Polička si proto dovoluji panu profesorovi Mihulemu i jeho manželce Aleně popřát vše dobré, především upevnění zdraví a poděkovat jim ze srdce za vše, co pro kulturu a vzdělání udělali.
Monika Holá, muzikoložka CBM Polička
Preludium pro Jaroslava Mihuleho
Za svůj život jsem se potkal s řadou zajímavých a jedinečných osobností. Některé z nich měly, vedle své výrazné duchovní podstaty i rysy, které je ozvláštňovaly od ostatních. Karel Husa měl jedinečný vztah k mateřštině, bohatou slovní zásobu a lahodně měkkou výslovnost. Josef Suk zase vláčnou gestiku rukou, vyšlechtěnou patrně hrou na housle a violu. Luděk Bukač se díval vždy trochu z nadhledu, což patrně získal periferním viděním hokejové hry jako útočník a později i trenér. Věra Galatíková se při diskuzi často podívala hloubkou svých očí nejen na protivníka, ale na celé auditorium a stále kontrolovala děj kolem sebe. Naděžda Kniplová měla i v domácím civilu výraz heroiny a osudové ženy, stejně jako když jej vytvářela v operních rolích. Jaroslav Mihule má svůj typický úsměv, který prozrazuje moudrost a laskavost srdce. Mnohem častěji jsem se setkával se skvělým hobojistou a pedagogem profesorem Jiřím Mihulem, který byl po léta mým kolegou na hudební fakultě. I on nosil typický rodový úsměv na zasedání katedry dechových nástrojů, přijímací i státní závěrečné zkoušky. Často jsem hledal mezi oběma pány profesory pojítko a něco i našel. Noblesní vystupování, uvážlivá řešení nepříjemných situací, smysl pro realitu, či nepředstíranou skromnost. Ale u profesora Jaroslava Mihuleho je i jedna reálie navíc. Patrně vyvolaná jeho mnohaletou přítomností nejen v uměleckém, ale i sportovním dění. Má právě odtud převzatu nevšední vytrvalost a dlouhodobou výkonnost ? A i ten úsměv, který je povzbudivý a krásně uvolněný, tak jak to vyžaduje vrcholný sportovní výkon ? Nevím, nikdy jsem se na to jeho nositele nezeptal, ačkoliv mne to moc zajímalo.
Milý pane Profesore, jsou dlouhé a krátké pravdy a Vy znáte obě. Víte, že život se mnohdy neptá a rád jen určuje. Vy jste svá určení přijal vždy s noblesou a krásným úsměvem. Ať Vás provází obojí nadále, a nejen hudbou Bohuslava Martinů, uměním, či sportem, ale i tím co je všedně krásné a krásně všední.
Všechno milé a dobré Vám přeje ze srdce
Jiří Hlaváč, ředitel Nadace Bohuslava Martinů
Člověk, který se nebál…
Vážený pane profesore,
významné životní jubileum je neobyčejnou příležitostí vyjádřit Vám úctu, kterou po mnoho let pociťuji. Bylo to po roce 1989, kdy jsem se detailněji seznamovala s Vaším dílem, sledovala Vaše osudy u nás a v zahraničí, kdy mne ohromovala intenzivní činnost, kterou jste vyvíjel. Od mravenčí práce badatelské a pedagogické, až po tu popularizační, a nejen to. Za svůj život jste dokázal jít vždy za dobrým cílem a smyslem věcí, byl jste pro mnoho z nás odbornou a morální autoritou, vybudovali jste s Vaší manželkou harmonickou rodinu.
Měla jsem jako dítě a mladý člověk rodinné zázemí, které mě učilo poznávat a rozlišovat, co je tvůrčí a tvořivé od povrchníhoa prvoplánového. Moji rodiče vysokoškolští pedagogové byli dědicové prvorepublikového myšlení. Díky otci muzikologovi jsem se seznamovala i s Vašimi publikacemi, už v šedesátých letech inspirativním sešitem Martinů v obrazech a kapesním životopisem téhož skladatele, vydaným v roce 1966.V sedmdesátých letech minulého století, kdy jsem studovala na filozofické fakultě brněnské univerzity, mi byla z 20. století nejblíže hudba Leoše Janáčka, i když nebylo možné z brněnského uměleckého života neznat dílo Bohuslava Martinů. Operní divadlo, koncertní život ve filharmonii, Kruh přátel hudby, všechno vytvářelo pro tohoto skladatelei díky zaujetí dramaturgů a strhujícím interpretačním výkonům velmi příznivý obraz. Neobyčejně mne pak upoutala Vaše monografie o Bohuslavu Martinůz roku 1974, kterou mi předal otec: je tovelké dílo, které napsal kvalitní muzikolog a dobrý člověk, tehdy řekl. Mám ji dodnes. A k ní samozřejmě další Vaše knihy o Martinů a estetice vůbec. Bylo to pro mě tehdy důležité a sympatické sdělení; jsem přesvědčena, že se i ve vědecké práci odráží založení autora, nejen jeho vzdělání a erudice.
Poznala jsem Vás, pane profesore, osobně někdy na počátku 90.let díky Nadaci Bohuslava Martinů a jejímu předsedovi hudebnímu skladateli Viktoru Kalabisovi. Často Vás také připomínala při našich hovorech o hudbě jeho manželka cembalistka Zuzana Růžičková. A protože nás ovlivňují i postoje a ústní sdělení, můj obraz postupně v nadaci dotvářely mimo jiné osobnosti, jako byl skladatel O.F.Korte, houslista Ivan Štraus i právník Richard Klos a muzikolog Jan Kapusta, který sepsal knížku o neuvěřitelné kauze Martinů ! Všichni o Vás hovořili, jako o člověku, který se nebál. Ačkoliv to vůbec nebylo snadné v minulých dobách. Vždy jste stál statečně uprostřed dění kolem Martinů a posunoval ho citlivě a neustále dopředu.
Velmi důležitá byla Vaše osobní setkání s chotí skladatele,Francouzskou,paní Charlottou Martinů, která si Vás oblíbila a jíž jste se při jejich návštěváchtaké věnoval. Byla to podle Vašich slov vzácná žena; po smrti skladatele se téměř dvacet let poctivě starala o jeho dílopo celém světě a ovlivnila i jeho oficiální přijetí v Československu. I díky ní se u nás vžívala myšlenka, že se světoběžník Bohuslav Martinů cítil být do konce života českým skladatelem…
V rozhlasové práci mi byla dána možnost setkat se s Vámi, pane profesore, před několika lety u mikrofonu a hlavním tématem byl opět Bohuslav Martinů. Považoval jste ho společně s Janem Masarykem už po válce v době maturity za dědice demokracie, za její štít. Studia na pedagogické fakultě v Praze jste zakončil doktorátem na téma jeho symfonií. V bývalém Československém rozhlase jste od studentských let spolupracoval s osvícenými pracovníky, zejména s hudebním režisérem dr. Eduardem Herzogem. Díky Vašim pevným názorům nebyla Vaše akademická dráha jistotou. Přesto jste zůstal Karlově univerzitě v Praze věrný, a po roce 1990 jste mohl své postoje konečně uplatňovat i v akademických funkcích, nehledě k Vaší kontinuální činnosti muzikologa a estetika. Mnoho jste pro naši zemi a hudbu vykonal i v diplomatických službách při UNESCO a jako velvyslanec v Nizozemsku. Nikdy jste, pane profesore, nezapomněl na běžnou každodenní práci ve prospěch nejen Bohuslava Martinů, ale i naší hudby a vlasti. Po celou dobu jste sledoval trojjediný smysl Nadace, Institutu a Centra Bohuslava Martinů v Poličce, a spolupráci považoval za užitečnou.
Při našich rozhovorech jste skromně poukazoval na dílo druhých, ačkoliv jste to byl vy, kdo byl iniciátorem a hybatelem prospěšných aktivit. Váš plodný život přinesl úspěchy, zůstal jste vždy svůj, přísný a přesto laskavý a moudrý člověk, stavící na humanistických tradicích, z nichž to podstatné předáváte dál mladým lidem. Děkuji Vám z celého srdce a přeji Vám hodně zdraví do dalších let.
Vaše
Stanislava Střelcová, předsedkyně Nadace Bohuslava Martinů
Jaroslav Mihule 90
V současné době vylidňování kolem nás, starších jedinců, může být vzpomínka na prožité dějiny terapií, pomáhající překonat pocit izolace. Stimulem, který by mohl vyvolat v mnoha spřízněných duších bohatství obrazů z minulosti, by mohla být i nenápadná knížka nakladatelství Academia, s bizarním názvem Tinnitus. Její autor, prof. PhDr Jaroslav Mihule,CSc, se narodil před 90 lety. Název publikace je latinským pojmenováním pro šum a pískot v uších, postihujících převážně seniory následkem stárnutí cév. Nepříjemný zvuk může být částečně zmírněn medikací, ale úplně se jej zbavit nelze. Je nutno se s ním naučit v klidu žít. (Jde to – mluvím z vlastní zkušenosti...) Nepříjemný stav se Jaroslav Mihule rozhodl překrýt intenzivním soustředěním na vytváření písemného svědectví o svém životě na pozadí dějinných událostí, jimiž mu bylo procházet.
Vyloučit působení dějin na vlastní osudy není možné. Každý životopisec ale vyvažuje – pochopitelně – stránku subjektivních vzpomínek a stránku dějinnou po svém. Mihulemu se daří zůstat objektivním komentátorem, bez patosu na své subjektivní polovině i bez přílišné dramatizace při uvádění peripetií svého života do historických souvislostí. Předkládám několik postřehů z knížky jako návnadu zájmu o celou knihu - a jejího devadesátiletého autora.
Brzké osamostatnění následkem smrti otce v Jaroslavových 11 letech a poválečného odchodu matky za uplatněním v nově osidlovaném pohraničí, spolu s žízní po vzdělání jak všeobecném, tak záhy i hudebním, utvářely autorův život zvláštním směrem. Zájem o všechny podoby hudby převládl nad vidinou dráhy klavírního virtuosa.Vedle studia na proslulém Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici, jej přivedl na pražskou konzervatoř, kde Jaroslav studoval skladbu a dirigování. Své politické přesvědčení sice nevystavoval na odiv, ale ani neskrýval, díky čemuž musel překonávat četné zhůvěřilosti poúnorového režimu. Nebýt občasných setkání s důležitými osobami v přesně potřebném okamžiku, možná by se jeho osud utvářel mnohem složitěji.
Měl štěstí na hudební přátele, skryté před hlučnou veřejností, o to však cennější a všestrannější. Dr Eduard Herzog, muzikolog, hluboká studnice vědomostí o celém vývoji hudby od jejích počátků až po zrod tzv. Nové hudby, kterou pomáhal formovat v 50. a 60. letech. Dychtivému studentovi vysvětloval zákonitosti Schönbergovy dodekafonické soustavy a Druhé vídeňské školy, zpočátku i pro mnoho jiných muzikantů obtížně pochopitelné. Měl také přístup k nahrávkám hudby zejména počátku 20. století, kterou tehdejší zpolitizovaná estetika nenávistně potírala. V soukromých seancích informoval Herzog zájemce o jejích různých podobách.
Legendární fotograf Josef Sudek, v jehož atelieru se na přehrávkách vzácných desek také setkával výkvět mladých skladatelů, interpretů a muzikologů. Pracovník Českého hudebního fondu,Karel Šebánek, který jej zasvěcoval do tajů hudby svého blízkého přítele Bohuslava Martinů a pomáhal Mihulemu budovat základy pozdějšího celoživotního zájmu o tvorbu jednoho ze čtyř sloupů české hudby. Seznámil jej také s vdovou po Bohuslavu Martinů, Charlottou.Jejich původně pracovní vztah přerostl v hluboké a pro českou kulturu velevýznamné přátelství.
Po ukončení školního vzdělávání přivedla nezbytnost materiálního zabezpečení Mihuleho do kontaktu s gymnasty a gymnastkami, a vyústila až do skladeb pro spartakiádní výstupy. (Kdo to ví?!!! ) Jeho chytrého pera si všimli různí redaktoři a žádali jej o zasvěcené články především o hudbě B. Martinů. Ty vyvrcholily ve dvou monografiích, jedné, vydané ještě za totality, druhé už ve svobodném státě.Se svými 628 stranami a rozsáhlým poznámkovým aparátem je nepominutelným pramene m informací pro každého, kdo se chce dozvědět něco o jakékoli skladbě B.M. Jestliže jeho přítel a do jisté míry spolupracovník, belgický muzikolog Harry Halbreich, mohl - díky svobodnému pohybu po celém světě – vytvořit katalog díla BM, (co je Köchel pro Mozarta – KV - to je Halbreich pro Martinů – H) buďme o to víc vděčni Jaroslavu Mihulemu, že ve své publikaci poskytl odlišný vhled do děl Martinů i v tak obtížných podmínkách, v nichž byl nucen 40 let žít.
Závěr akademické dráhy v podobě prorektorské funkce na Karlově univerzitě
znamenal zadostiučinění za celý namáhavý život a službu české kultuře. Mihule nikdy nepodlehl ani vábení ani naléhání stranických kádrů. Nesl si příslušné následky, a jim navzdory odvedl kus práce, která je jedním z kvádrů české kultury. Dnes je jedním ze čtyř největších světových znalců života a díla Bohuslava Martinů.
Byl jsem jeden rok také studentem Akademického gymnázia ve Štěpánské ulici. O 4 roky výš na ní studovala moje sestra, která mne trochu seznámila s vyššími třídami gymnázia. Až zpětně jsem si uvědomil, jak výjimečná atmosféra tam panovala a kolik později vynikajících osobností tato škola vychovala. Jiří Mellan, pozdější významný sexuolog, přednesl na jakési soutěži zpaměti Wolkerovu Baladu o námořníkovi. Jaroslav Mihule zahrál na školním koncertě čtyřručně Dvořákovy Slovanské tance. MUDr Milada Barešová se stala jednou z našich uznávaných akupunkturistek. Jiří Hraše se prosadil v českém rozhlase jako významný režisér. Další, už z jiných ročníků: Josef Koutecký, Martin Turnovský, Jan Klusák, Ivan Vyskočil – co jméno to pojem.
I z naší primy – z níž nás ministr Nejedlý skopl školskou reformou podle sovětského vzoru na měšťanku, kde jsme byli vysmívanou a proskribovanou menšinou – se celosvětově uplatnilo několik jedinců. Edvard Outrata se stal po “sametu“ a návratu z Kanady šéfem Českého statistického úřadu. Jan Hora vyrostl v čelného českého varhaníka se světovou kariérou. Olga Stolzová se stala významnou oční lékařkou. Tyto osobnosti svědčí o důležitosti úrovně prostředí při formování vlastního profilu v prvních dvou desetiletích života.
Jaroslav Mihule nebyl hvězdou ve světlech reflektorů – vyjma své prorektorské funkce, kdy kupř. předával Čestný doktorát KU Rudolfu Firkušnémuči Petru Ebenovi – ale je solí země, bez jejíhož nenápadného působení by kultura národa byla nejen chudší, ale neměla by ani tu chuť, kterou jí svým podílem přidal. Kéž se může ještě dlouho těšit z radostí a požitků života, který pomáhal na svých postech tak účinně spoluvytvářet !!!
Ivan Štraus, emeritní předseda Nadace Bohuslava Martinů