ÚT
Nově objevená verze Smyčcového kvartetu č. 2
Počátkem prosince zazněla na koncertě k 25. výročí Institutu Bohuslava Martinů ve světové digitální premiéře raná verze Smyčcového kvartetu č. 2, H. 150. Koncert byl živě streamován a zaznamenán, a vy si tak můžete dílo v podání Zemlinského kvarteta poslechnout zde. K rané verzi nyní přinášíme text ředitele IBM Aleše Březiny, který se věnuje historickým souvislostem a kontextu vzniku díla.
Počítáme-li raný smyčcový kvartet Tři jezdci, H 1 (cca 1902), který si Bohuslav Martinů přivezl na přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř, dále ztracený smyčcový kvartet, H 60 (1912), Smyčcový kvartet Es dur, H 103 (tzv. Nultý z roku 1917) a patrně o rok později napsaný Smyčcový kvartet č. 1 ("Francouzský", H 117), je Smyčcový kvartet č. 2, H 150 (1925) již pátým skladatelovým pokusem v žánru, považovaném od dob vídeňských klasiků za vrchol komorní hudby.
O vysokých nárocích, které na sebe kladl Martinů při vzniku tohoto díla, jednoho z prvních z období po skladatelově přesídlení do Paříže v listopadu 1923, vypovídá zřetelně i nezvykle dlouhá doba jeho vzniku. Jakkoliv Martinů složil ve stejném roce i svůj Klavírní koncert č. 1, H 149, a několik dalších drobnějších skladeb, představovalo oněch více než osm měsíců práce na 2. kvartetu na poměry rychle píšícího Martinů vysoce nadstandardní dobu. Teprve loňský nález neznámé první verze této skladby s datem "Février 1925" na titulní straně partu 1. houslí vnáší světlo do této záhady – Martinů v tomto období složil dva kompletní, s výjimkou pomalé druhé věty od sebe naprosto odlišné kvartety.
Poprvé se Martinů o díle zmínil v dopise Stanislavu Novákovi z 5. února 1925 "Já [...] teď dělám nový smyčc. kvartet, který bych zde [tj. v Paříži] radši viděl zahrát a který dám Zikovcům [Zikovo kvarteto]. Budu s ním hotov doufám přes únor. Tak je na to připrav, že by ho museli hrát zde. [...] Napiš mi jestli s tím souhlasí, sice bych se engažoval pro někoho jiného." O dva dny později se k dílu vrátil v dalším dopisu, určeném Novákovi: "Jsem v plném proudu v kvartettu, který se mi zdá bude velmi pozoruhodný. Pošlu ti ho potom a smluv to se Zikovci jak jsem Ti psal [...]. Mám radost, že se mi kvartet daří." Za zmínku stojí též informace, že i toto dílo diskutoval se svým soukromým učitelem skladby Albertem Rousselem: "Roussel už asi udělal nade mnou kříž, ale nicméně se mu ty věci líbí a probíráme je podrobně. Chodit k němu musím protože to je v té smlouvě s ministerstvem. Je to ostatně ohromně milý člověk a už mi ani nic skoro neopravuje." [tamtéž]
Reakce Zikova kvarteta na tuto nabídku byla patrně negativní, proto se o prázdninách 1925 Novák sešel v Plasích u Plzně s dalšími třemi hudebníky, se kterými poté založil Novák-Frankovo kvarteto. Podle svědectví Jaroslava Mihule [Osud, s. 132] tam "dílo poprvé přehráli veřejně a Martinů pak na základě jejich připomínek skladbu podstatně přepracoval." Finální druhou verzi díla skladatel tomuto souboru i oficiálně dedikoval. Až donedávna nebyla známa míra přepracování a hlavně její důvod. Světlo do okolností a konkrétní podoby skladatelových zásahů do původní verze díla vnesl až loňský nález kompletní autografní partitury a první věty partu prvních houslí.
Současný vlastník, violoncellista Jan Vogler, zakoupil oba autografy od obchodníka s cennými manuskripty na Floridě, aniž by byl předem informován, že jde o neznámou ranou podobu díla. Jakmile to zjistil, informoval o tom obratem Institut Bohuslava Martinů, který po dohodě s nakladatelstvím Universal Edition Wien, nositelem nakladatelských práv na finální verzi díla, nechal skladbu profesionálně přepsat. V novodobé premiéře zazněla 4. srpna 2020 na festivalu komorní hudby v německém Moritzburgu, známém u nás především jako dějiště proslulé pohádky Tři oříšky pro Popelku. Druhé nastudování se uskutečnilo 7. prosince 2020 v podání Zemlinského kvarteta na koncertu k 25. výročí založení Institutu Bohuslava Martinů.
První verze má svou strohostí a disonantností blíže Smyčcovému triu č. 1, H 136 (1923) než finální verzi Smyčcového kvartetu č. 2. Vyznačuje se častým střídáním taktů, oscilací melodických floskulí kolem vzájemně se lišícího tónového jádra, silnou disonantností, vyplývající z výrazně chromatického vedení hlasů, polytonalitou, občasnými paralelními postupy hlasů, členěním hudebního vývoje do krátkých od sebe oddělených bloků. Jde o svrchovaně zajímavé dílo, blížící se stylem tehdy aktuálním tendencím Neue Sachlichkeit, tedy do jisté míry o skladbu záměrně věcnou a značně neosobní. Příznačná je pro ni též místy dosti symfonická sazba.
Proč však Martinů dílo tak radikálně přepracoval a jeho první verzi nikdy nezveřejnil? Na základě studia autografu první verze se nabízí hypotéza, kterou patrně nebude nikdy možné stoprocentně verifikovat. Pro její formulování bude potřebné se vrátit do doby bezprostředně předcházející vzniku Smyčcového kvartetu č. 2.
7. prosince 1924, tedy přibližně čtvrt roku před vytvořením první verze 2. kvartetu, zazněl v Praze ve světové premiéře skladatelův orchestrální Halftime, H 142 (1924). Skladba pobouřila posluchače i kritiky, kteří o ní referovali vesměs negativně. Martinů měl z bouřlivého ohlasu radost, nicméně se v textu Případ Halftimu, čili tragédie rozloženého trojzvuku, který vyšel v Listech Hudební matice (IV, 1924, č. 5) a je skladatelem datován "Paříž, 24. prosince 1924.", důrazně ohradil proti nařčení z plagiátorství Igora Stravinského a konkrétně jeho hudby k baletu Petruška:
"Forma Halftimu je naprosto jiná, než forma kteréhokoliv dílu Petrušky. Rozvedení motivu a způsob práce je zcela jiný než u Stravinského. Nikde v Petruškovi není užito té instrumentace, které jsem užil v Halftimu. Celá práce, visící na malém rytmickém motivu, je logickým a organickým způsobem, pro mě nezměnitelným, vystavěna, že nenajdete ani přibližnou analogii v Petruškovi. Co se týče onoho motivu podobného (tj. rozloženého trojzvuku) motivu Petrušky, nemohu se tím trápiti, protože u mne hraje úlohu pouhého předtaktí a v celé skladbě hraje nicotnou roli. [...]. Samozřejmě, že nepopírám, že na mne má Stravinskij vliv, [...] jako vše, co se okolo mne děje. A je možné, že tento vliv je i v Halftimu. Ale jedná se přece o určitý projev, o určitý styl, výraz, a ne o několik míst, která se náhodou podobají tomu neb onomu."
Před Stanislavem Novákem se však skladatel netajil svým obdivem k Petruškovi, o kterém mu 17. prosince 1923, tedy jen měsíc po svém přesídlení do Paříže napsal: "Slyšel jsem v koncertě Petrušku, ale to je pravý bengal, je to škoda že to nehrajete [v České filharmonii]. Zde mezi těmi franc.[ouzskými], verky které jsou povětšinou 'entre nous' ohromně utahané, to působí jako bomba, ale [je] to mistrovsky uděláno." Stejně tak byl Novák adresátem dopisu, kterým Martinů 7. února 1925 reagoval na další osočení z plagiátorství Stravinského po premiéře baletu Kdo je na světě nejmocnější, H 133 (1922), která se uskutečnila v Brně 31. ledna 1925: "Prosím Tě říkej každému [...] že můj balet o myších je starý tři roky [složil jsem ho] tedy v době kdy jsem nevěděl o Stravinském nic, jenom že napsal Petrušku, ale neznal jsem to. Už je mi to trochu hloupé, pořád to nastrkování na Str.[avinského]."
Ve světle těchto výhrad vůči spojování svých raných pařížských skladeb s vlivem Igora Stravinského působí nanejvýš překvapivě, že Martinů v 1. větě původní verze Smyčcového kvartetu č. 2 exponuje hlavní téma, které je Petruškovi mnohem příbuznější, než tomu bylo v případě "rozloženého trojzvuku" v úvodu Halftimu. Jde konkrétně o téma z části Tanec vozků ze 4. obrazu baletu Igora Stravinského. Charakteristická je pro ně sestupná melodie v rozsahu kvinty, připomínající melodiku ruských lidových písní. U Stravinského zazní poprvé v A dur, Martinů ji v první větě rané verze svého kvartetu exponuje v 1. houslích v taktu 26, tedy bezprostředně po skončení pomalé introdukce díla a prostupuje celou větou až do jejích závěrečných taktů. Její první uvedení je o to výraznější, že ji housle hrají bez doprovodu ostatních nástrojů, v dynamice forte a se slovním pokynem "u žabky ostře."
Ze stejného výrazného tématu vychází také 2. věta, je v ní však natolik augmentováno, že nevzbuzuje žádnou bezprostřední asociaci se Stravinského Tancem vozků a proto ji patrně Martinů ponechal ve finální verzi díla naprosto beze změny. Zcela jinak je tomu ve 3. větě, kde se Martinů opět příliš zřetelně přiblížil hlavnímu tématu 1. věty a lze předpokládat, že ji právě z tohoto důvodu ve druhé verzi Smyčcového kvartetu č. 2 radikálně přepracoval.
Možnost, že by se Martinů, toužící po prosazení své tvorby prezentoval nejen českému, ale hlavně pařížskému publiku, které tvorbu Igora Stravinského znalo důvěrně dílem, vycházejícím tematicky natolik nepokrytě z jedné z nejpopulárnějších skladeb ruského avantgardisty, je z dnešního retrospektivního pohledu jen těžko představitelná. Ať už Martinů k přepracování díla přiměli výše uvedení interpreti prvního provedení rané verze skladby na koncertu v Plasích u Plzně, nebo k němu po poslechu dospěl autor sám, jisté je, že jím učinil zásadní krok na cestě k nalezení vlastní hudební řeči. Početná provedení finální verze Smyčcového kvartetu č. 2 v podání nejen Novák-Frankova kvarteta, ale také Hindemith-Amarova kvarteta pomohla Bohuslava Martinů prosadit jako jednu z nejvýraznějších mladých skladatelských osobností hudební Evropy 20. let 20. století.
Autorem textu je Aleš Březina, ředitel Institutu Bohuslava Martinů