NOVÁ MARTINŮ REVUE: Rozhovor s Jakubem Hrůšou

V novém čísle Martinů Revue najdete otisknutý následující rozhovor se známým českým dirigentem, který byl časopisem Gramophone označen za jednoho z deseti mladých světových dirigentů, kteří před sebou mají zářnou budoucnost a který nedávno jako první získal Cenu Sira Charlese Makerrase od Nadace Leoše Janáčka. Řeč je samozřejmě o Jakubovi Hrůšovi, prezidentovi International Martinů Circle, který se od sezony 2016/2017 stane novým šéfdirigentem a zároveň hudebním ředitelem Bamberských symfoniků - Bavorské státní filharmonie. 

Samotného Jakuba Hrůšu vyzpovídala Jana Vašatová v pořadu Telefonotéka, vysílaném 15. září 2015 na stanici Český rozhlas Vltava.

Bamberští symfonikové jsou skvělý a světově uznávaný orchestr s velkou tradicí, máte radost?

Mám neskutečnou radost.

Kdy jste v Bamberku poprvé vystupoval s tamním orchestrem? Jak dlouho se znáte?

Vystupoval jsem poprvé asi před rokem – minulý rok, někdy v listopadu nebo v prosinci – a prováděli jsme společně Smetanovu Mou vlast. Takže jsem skočil rovnýma nohama do toho nejbouřlivějšího proudu české hudby a myslím si, že se ukázalo z obou stran, že i v té nejvíce české hudbě si velice dobře rozumíme, a později, když se ukázalo, že si rozumíme i v té nečeské, tak bylo jen otázkou času, kdy obě strany přišly k názoru, že by to bylo krásné spojení.  

A tušil jste, že by k takové situaci mohlo dojít? 

Abych pravdu řekl, tak to, že by Bamberk mohl být místem, kde bych působil, jsem tušil. Ale neměl jsem v tom vůbec žádnou jistotu, protože ještě během léta probíhala mnohá jednání a spíš to bylo celé v oblasti takového přání. Těch míst, která přišla na přetřes jako potenciální působiště, bylo v posledních letech docela dost. Ale teď zpětně už můžu říct, že žádné z nich nezarezonovalo tak, jako právě Bamberk, a právě u Bamberka jsem si říkal, že kdyby to vyšlo, tak by to byl v podstatě post mého přání, mých snů. 

Nebude se vám po PKF stýskat? Strávil jste s nimi spoustu let.

Určitě bude.

Budete se vracet? Budete mít čas?

Budu mít málo času, ale budu se pokoušet se pravidelně vracet. 

Vím, že se nevyhýbáte opeře, že vyvažujete jak symfonický repertoár tak to, kdy vstoupíte do operního domu, ale operní produkce jsou daleko náročnější na čas a na přípravu. Teď v Bamberku je opera jen koncertně.

A to je, bych řekl, jedna z devíz Bamberských symfoniků. Můj předchůdce Jonathan Nott v tomto ohledu založil tradici, tedy že koncertní provádění oper je integrální součást sezon. Dokonce i s těmi koncertně prováděnými operami cestují, takže bych byl blázen, kdybych tuto tradici nepodržel a nerozvíjel. 

Jaká je barevnost Bamberských symfoniků?

Těžko to popsat slovy. Jedno je jisté, že ten orchestr má svojí specifickou zvukovou kulturu, která se dá rozpoznat, a ať už je to proto, že pochází původně z Prahy, nebo že se nějakým způsobem tento specifický druh tvoření tónu a orchestrální kultury udržuje, tak se v Německu Bamberští symfonikové označují za orchestr s českým zvukem. A v takové glose se říká, že je to nejlepší český orchestr v Německu. V tomto ohledu jsem opravdu pocítil v Mé vlasti a i v Dvořákovi, kterého jsme také spolu prováděli, že ta hudba je jim bytostně blízká a domácí. Ačkoliv samozřejmě ten zvuk sám není takový, jako má třeba Česká filharmonie. Ale neřekl bych, že ten zvuk je té hudbě cizí.

Bavorská státní filharmonie vznikla před 70 lety z hráčů německého orchestru, kteří od nás byli odsunuti po skončení války. Z nich už tam nikdo nemůže působit, ale zřejmě se ten způsob hry a ta zvuková a barevná představivost předává. 

Ano, jistě že se předává. Známe to od nás. Jistě, že už nežije nikdo, kdo zažil éru Václava Talicha, a těch, kdo pracovali intenzivně pod Václavem Neumannem, už taky v České filharmonii není většina. Přesto mluvíme o tom, že existuje jakási posloupnost a tradice předávání způsobu hry. Já jsem se vždycky klonil k určitě zdrženlivosti v posuzování těchto věcí, protože se to velice lehce stane záminkou pro paušalizaci a pro nedostatek znovu a znovu opakované nové péče o ten který orchestr. Ale je tedy pravda, že cestuje-li člověk v Německu mezi jednotlivými orchestry a poslouchá-li, jak zní Berlínská filharmonie, Gewandhaus v Lipsku, Staatskapelle Dresden nebo Bamberští symfonikové (a to jsem schválně jmenoval orchestry s velmi silnou tradicí, a které jsou považovány svým způsobem za fajnové), tak každý ten orchestr má jiný zvuk a fajnšmekři ho dokážou okamžitě rozpoznat. 

Jaká je v tomto případě úloha dnešního šéfdirigenta, pokud se ta tradice tak dalece předává? Protože třeba Jonathan Nott byl v Bamberku šestnáct let.

Ano, byl tam dlouho a řekl bych, že všichni šéfdirigenti tam byli dlouho.

Vy jste pátý...

A to je krásné, protože to svědčí o stabilitě té instituce. Věřte, že po delší době trvalého kontaktu orchestru a dirigenta se otisk určité estetiky zvuku objeví a samozřejmě, že i dirigent vezme za své minimálně všechny ty pozitivní devízy tělesa, s kterým trvale pracuje. Svým způsobem to může být i past, když pak očekává stejné kvality i u ostatních orchestrů, u kterých se ocitá. S tím jsem se kolikrát setkával při cestách po světě, když jsem očekával podobnou kulturu ohledu k detailu, souhře a vybranosti nakládání s frázemi, kterých byla PKF schopna, a mnohdy jsem tyto věci nenacházel. To je potom docela trauma, protože sice nechcete, aby každý orchestr hrál tak, jak ten váš, ba naopak jste zvědavý nebo zvědavá na to, co nového ta jednotlivá tělesa přinesou, na druhou stranu na tu kvalitu, kterou znáte z domova, si velice dobře zvyknete. A proto jsem si moc přál, pro sebe osobně, aby se mi po PKF poštěstilo přijít k orchestru, u kterého budu mít pocit, že je jiný, ale ne horší než PKF. Považoval bych za psychologicky obtížné, kdybych se najednou ocitl u tělesa, u kterého bych vzpomínal znovu a znovu na minulost a neopájel se přítomností. A Bamberk je přesně ten správný případ, protože to těleso je vynikající, dokáže být virtuózní, má úžasnou kulturu zvuku a je totálně jiné než PKF. A přesto má podobné kořeny – tak to mě moc baví. 

Dá se dirigování naučit?

Ano, jsou určitě základy nebo aspekty té profese, které se nejenom dají naučit, ale které se podle mého soudu naučit mají, nebo musejí. Ale víte, všichni se musíme naučit mateřštině nebo jazyku, ve kterém se vyjadřujeme, ale jestli tím jazykem budeme schopni někoho okouzlit, to už nás nikdo cíleně nenaučí, to se musíme pokoušet sami ze sebe.

Co je pro vás důležitější, ti jednotliví skvělí hráči v orchestru, nebo třeba méně skvělí hráči a skvělý orchestr jako celek?

Jedno bez druhého se neobejde, pouze na skvělých hráčích žádné těleso nestojí a nepadá, protože jestliže máte pár skvělých hudebníků a ve zbytku šeď, tak ten výsledek není dobrý. Ale bohužel (nebo bohudík) to platí i naopak. Můžete mít disciplinovaný orchestr, kde je každý jedinec takovou tou úžasně dělnou součástkou kolektivu, ale jestliže v něm není aspoň pár zářivých osobností, které, když se ujmou sóla, tak jihnete, tak se ten orchestr nedotáhne na úplnou špičku. Ta individualita jednotlivých lidí se počítá ve výsledku zrovna tak jako kolektivní síla. Čili ty nejlepší orchestry na světě mají oboje. Myslím si, že v Bamberce je to tak, že je tam spousta hudebníků, kteří ve vás tímhle způsobem opravdu dokážou zažehnout obdiv, jsou tam někteří instrumentalisté naprosto špičkové úrovně, laureáti a vítězové mezinárodních soutěží, a většina z nich tam je ne na nějaké přestupní stanici, ale opravdu doma a cítí se v tom orchestru dobře. A to je pro mě známka zdraví té instituce. 

Jak se vám hraje v sále Josepha Keilbertha v Bamberku? 

Ten sál je vynikající. Není to sál, který by patřil do té absolutní světové špičky jako třeba Suntory Hall nebo Berlínská filharmonie. Má určité mouchy, ale je výborný. Bamberský orchestr v něm má domov a přímo v něm zkouší, jako třeba Česká filharmonie v Rudolfinu, a tím pádem se ten sál stává integrální součástí identity orchestru.

Vy jste s sebou přinesl nahrávku Asraela Josefa Suka s Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem. S Bamberskými symfoniky ještě žádnou nemáte?

Ne, ale už se na tom pracuje, pozor! (smích) Chtěl jsem přinést Sukova Asraela jako doklad misionářské činnosti v Tokiu, kde se mi k mému velikému pocitu uspokojení a k radosti japonských posluchačů daří velice intenzivně představovat dva autory, kteří tam doma ještě nejsou. Na konci mého období hostování provedeme všechny symfonie Bohuslava Martinů a téměř všechna významná díla Josefa Suka. Je to taková moje radost, že v tom prostředí můžu uvádět díla, která tam ještě nezdomácněla.

A jaké máte repertoárové plány s Bamberkem?

To není ještě úplně vykrystalizováno, ale je to ta linie tradičního středoevropského repertoáru tak, jak jej reprezentují. Určitě s přítomností Mahlera, který je pro ně svým způsobem vlajkovou lodí. Dále pak  s velkou příměsí české hudby s akcentem na Martinů, Janáčka, Suka. Soudobá hudba a pár oper v podobě koncertů. Bude to taková směsice košatosti a to mně vždycky připadalo lákavé, nikdy jsem neměl úplně rád to omezení se na jednu jedinou linii repertoáru, to by i vlastně pro posluchače byla škoda.

Martinů Revue 3/2015 | celý rozhovor s Janou Vašatovou

Nejbližší příležitost vidět Jakuba Hrůšu budete mít 15. ledna na koncertě s Orchestre Philharmonique de Radio France v Paříži, kdy předvede Martinů Symfonické fantazie (Symfonie č. 6) a s violoncellistou Johannesem Moserem Koncert pro violoncello a orchestr č. 1. Více informací zde.